Centrální plánování selhává a selhávat bude

 Socialismus a obecně centrální plánování je stále v kurzu. Je pro mě fascinující, že princip, který byl před více než sto lety vyvrácený a následně empiricky nesčetněkrát bolestivě testovaný představuje nadále hlavní a často jediný názorový proud prakticky ve všech společenských otázkách. V centrálně plánovaném hospodářství se nedá rozhodnout dobře. Nepomůžou tomu technologie a rozhodně to nespasí lepší politik. Ať bude rozhodovat kdokoliv, tak rozhodne vždycky špatně. Extrémně špatně. Na co šáhne, to přestane fungovat. Tak jako v 80. letech nedokázali mocipáni plánovat množství toaletního papíru, tak nedokážou dnešní páni plánovat distribuci roušek, respirátorů ani ničeho jiného. Nejsou špatní manažeři. Bez cen to prostě efektivně plánovat nejde. Nikdy to nešlo a nikdy to nepůjde. Mohlo by to být sympaticky naivní snažení, kdyby to však neruinovalo životy lidí.

Tohle je takové intro, které mám tendenci psát k jakémukoliv článku. Rád bych to jednou napsal srozumitelně. Ale zdá se mi, že si tím jenom potvrzuji svůj vlastní pohled, který mi nikdo nedokáže vyvrátit a já ho zase nikomu nedokážu předat. Jako kdybychom mluvili jinými jazyky. 

Každý pomáhá, jak dovede. A lidi vnímají centrální zásahy jako nejefektivnější. Působí to intuitivně. Všichni zůstanou doma a za dva týdny je po problému, ne? Zdá se to jako jednoduché rozhodnutí. Zdraví je přeci důležitější než bohatství. Podle mě je to ale mnohořádově složitější rozhodování. Když nemáte peníze na jídlo, tak vám zdraví moc dlouho nevydrží. A těch parametrů pro rozhodování je nepočítaně. Ve skutečnosti máme každý jiné priority, ale také různé parametry, které sledujeme. Někdo může mít například veliký strach z nákazy, má naspořeno, je rád sám. Potom je pro něho jasnou volbou už při prvním podezření raději zůstat doma. Někdo jiný ale může brzy upadat do deprese, když se s nikým nepotkává nebo netráví dostatek času venku nebo nemá dost pohybu nebo tisíce jiných variant. Pokud vymyslíte jakékoliv centrální řešení, tak téměř všechny poškodí. Děláte to v naději, že výsledek bude pro všechny lepší, ale co když ne? Pro koho je zatím výsledek některého z nařízení lepší, než kdyby žádná nařízení neplatila? 

Zkusím tedy konečně napsat, jak by to podle mě mělo fungovat. Kdo by měl co dělat.

Vláda:

Nic nenařizovat. Rušit daňové výjimky, snižovat daně a hledat způsoby jak snižovat byrokratickou zátěž. Nebo klidně nic nedělat. I to by bylo veliké zlepšení.

Prostý lid:

Uvědomit si, že jejich zdraví je pouze jejich. Státní zdravotnictví jim nebude garantovat ani minimální péči, když počty nakažení významně narostou. Snažit se vyhýbat kontaktu s cizími lidmi, ale zase se z toho nezbláznit. Hledat nové pracovní příležitosti, vzdělávat se, spořit do bitcoinu. 

Majitelé restaurací a jiných postižených podniků:

Tady prostě nevím. Musí to být složitý, ale v principu podobně jako u ostatních lidí. Hledat nové příležitosti, požádat blízké o pomoc? 

Ve všech případech je ale podle mě potřeba primárně nést odpovědnost a následně se snažit pomáhat ostatním. Nedoufat, že nás spasí některý politik. Nemůže, nikdo na světě nemá takové schopnosti.