Dilema pedagogovo

Věnuji se výuce různých hudebních nástrojů a trápí mě jakési dilema. Baví mě učit, ale nebaví mě, když učí někdo mě. Dokonce se obávám, že mě ani nikdo nic naučit nemůže, přestože mě může téměř každý inspirovat, ukázat cestu nebo motivovat. Jsem obklopený lidmi, který jsou pro mě obrovským přínosem. Proč se tedy snažit někoho učit v klasickém slova smyslu, když to ve výsledku může udělat jen on sám? Domnívám se, že nejlepším učitelem bude ten, který v podstatě neučí. Například, že nebude dávat nikomu více rad, než kolik si daný jedinec vyžádá nebo alespoň přislíbí vyslechnout.

Představme si dítě, které by si rádo přečetlo knížku, ale neumí to. Možná nebude špatné mu nabídnout pomoc. Větší radost však bude mít pravděpodobně z toho pokroku, který dokáže udělat samo. Pokud nějaký posun udělám za něho, seberu mu radost z jeho vlastního objevování. Už to nebude jeho věc.

Na jednu stranu si říkám, že je tedy nejlepší nic nedělat a na druhou bych rád žákům něco nabídl, byl co nejlepší lektorem. Když chci něčeho dosáhnout, tak to musím přeci nějak vyjádřit, musím být schopný nabídnout nějaké prokazatelné výsledky. A tak když učím nějakého žáka pravidelně, řekněme jednou týdně, brzy začnu vnitřně požadovat nějaké výsledky. Začnu být nervózní, když se žák pravidelně neposouvá. Začnu tedy vymýšlet jednoduché úkoly, které bych mohl snadno kontrolovat nebo hodnotit. Náhle získá výuka jasný směr s pravidelným pokrokem, avšak bez jakéhokoliv smyslu. Žák často ani neprotestuje, ale jak Pavlovovi psi reflexivně slintají, žáci začínají být po zadávání úkolů preventivně unaveni. A to můžete úkoly sebevíc obměňovat, dělat je interaktivní a nevím co ještě. Dítě v nich brzy nevidí smysl. Jako by mělo jiná pravidla hodnocení úspěchu. Nebo jenom nechce, abych bádal já za něho. Nejsmutnější mi připadá, jak postupně děti přebírají naše “dospělácké” vnímání. Začnou být sami sobě policistou, který se na sebe zlobí, že se málo připravuje.

Mám dojem, že si celkově budujeme představu, že život je na druhém místě po vzdělání. Brzy se naučíme, že vzdělání je nepříjemná nutnost. Co když je skutečné vzdělání neoddělitelnou součástí života? Co když neexistuje žádná příprava na život a my si vybíráme jestli se budeme ještě učit nebo už začneme žít, zatímco život kolem probíhá? Připadá mi, jako bychom si v tomto kontextu chtěli nechat to nejlepší na konec. Z talíře nejprve sníme, co nám nechutná, a když má přijít na řadu naše oblíbená část, tak si raději ještě přidáme horší část a tu dobrou si necháme, až nám vypadají zuby.

Jakým způsobem tedy učit, aniž bych bral žákům radost z jejich objevování? Napadá mě zkusit dělat setkání na místo klasických hodin. Snažit se ostatní zaujmout tím, co jsem se sám od minule dokázal naučit, co jsem někde objevil. Motivovat je tím k jejich výkonu a zároveň jim tímto způsobem poskytnout platformu k jejich vlastní prezentaci. Pak můžeme hrát společně a navzájem se ovlivňovat. Niterně chci děti učit možná je i měnit ke svému obrazu. Domnívám se však, že jediný způsob, jak dosáhnout smysluplných výsledků, je pracovat sám na sobě a tím se stát pro žáka pozitivním příkladem.