Ochrana spotřebitele

Vláda v rámci paternalistické ochranářské politiky zasahuje do dobrovolných transakcí, ostatně jako v rámci kterékoliv jiné politiky. Osobně považuji ekonomický argument efektivity za sekundární. Jako důležitější vnímám, jestli mám právo se nějak chovat, než jestli je to efektivní - podle nějakých arbitrárních kritérií. 

Dle mého soudu existují dvě základní otázky k jakémukoliv potenciálnímu zásahu. 

1) Má daný subjekt právo na takový zásah?

Například pokud vlastním silnici, jistě mohu určovat pravidla provozu. Pustit na svůj pozemek pouze ty řidiče, kteří se řádně poutají, mají airbag, atd. Mohu také vymýšlet sebehloupější pravidla. Například, že se na mé silnici může jezdit pouze pozpátku. V případě silnice si vlastnictvím jistý nejsem, težko ho však můžeme vládě přiznat v případě obyčejného nákupu - dobrovolné transakce dvou lidí. V tu chvíli však může být zásah legitimizován druhým způsobem: 

2) Je nutné právo porušit?

Například, když vidím, že se na blízkého člověka řítí auto, strhnu ho ze silnice, čímž omezím jeho svobodu. Jednoduše očekávám, že můj zákrok zpětně schválí - legitimizuje. Neznamená to, že máme vydávat zákon, podle kterého je člověk svobodný pouze dokud na něho nejede auto. Je svobodný neustále. Ale mohou nastat situace, kdy vnímáme jako nutné jeho právo porušit. Pokud však není nutné právo daného subjektu porušit, je nutné ho neporušit! V duchu těchto dvou otázek bych doporučil zkoumat každý individuální případ. Pokud si někdo nalévá alkohol v době metylalkoholové kauzy, je si jistě vědom nebezpečí. Nepovažuji za nutné vytrhnout člověku skleničku z ruky, chce-li se napít i neoznačeného alkoholu. Vlastně mě nenapadá moc situací, kromě té s nebezpečným autem, kdy bych cítil jako nutné zasáhnout někomu do života.