Poznámky k právu
Myslím, že žádné násilí není možné respektovat jako obecné pravidlo. Mohu si však určovat vlastní pravidla v rámci svého majetku. Mohu například komukoliv zakázat znečišťovat můj pozemek. Za případné znečištění ho však dle mého soudu nemohu trestat, pokud on takový trest sám nepříjme jako adekvátní, neboť bych tím zase omezoval jeho svobodu - toť dle mého soudu obecný etický princip.
Skutečnost, že reálně nedovedu vlastní etický princip důsledně respektovat ho nijak nevylučuje. Je to pouze jakási cesta, po které se snažím jít - co považuji za správné. Není tedy úplná tagédie, když uděláme chybu, ale měli bychom se na tu naši cestu snažit co nejrychleji vrátit. Známý příklad popisuje hypotetické dilema, jestli bychom ukradli lék, abychom zachránili jinak nevylečitelnou manželku. Krást se nemá, nemůžeme tedy dávat do legislativy výjimku “můžete krást, pokud vám jde o život nebo o život osobě blízké”. Krást se stále nemá. Přesto můžeme takové jednání pochopit. Jednoduše není-li nutné pravidlo nedodržet, je nutné ho dodržet. Skutečnost, že dokážeme vymodelovat situaci, která naše pravidlo porušuje, ho v podstatě pouze posouvá do reálného světa z dokonalých představ, které by jinak zněly snad až podezřele dobře.
Dále mě napadají dva způsoby, jak vnímat jakékoliv právo:
Představme si například velmi respektované právo na život. V prvním případě by to znamenalo, že nemůžeme ničí život omezovat. Ve druhém případě jsme povinni život kohokoliv zachránit. To znamená například pokud v Africe někdo umírá a my bychom mu byli schopni pomoci - poslat mu jídlo, vodu, léky, nebo ho jakkoliv zachránit a neudělali to, jsme vini porušením jeho práva na život. tímto způsobem bychom byli permanentně vinni. Není možné totiž respektovat ani toto snad nejzákladnější lidské právo. Pocit permanentní vinny mi připomíná křesťanský první hřích - to že jsme se narodili jako lidé. Nevím, proč bych se měl omlouvat za to, že jsem člověkem, synem hříšníků. Osobně tedy považuji první variantu chápání práva za správnou, nechť však každý sám posoudí. Nikdo tedy nemůže být povinen pomáhat. Nejednalo by se tak už o pomoc, ale o porušení práva pomáhajícího.
- zákaz ostatních takovou věc omezovat
- povinnost ostatních takovou věc poskytnou
Představme si například velmi respektované právo na život. V prvním případě by to znamenalo, že nemůžeme ničí život omezovat. Ve druhém případě jsme povinni život kohokoliv zachránit. To znamená například pokud v Africe někdo umírá a my bychom mu byli schopni pomoci - poslat mu jídlo, vodu, léky, nebo ho jakkoliv zachránit a neudělali to, jsme vini porušením jeho práva na život. tímto způsobem bychom byli permanentně vinni. Není možné totiž respektovat ani toto snad nejzákladnější lidské právo. Pocit permanentní vinny mi připomíná křesťanský první hřích - to že jsme se narodili jako lidé. Nevím, proč bych se měl omlouvat za to, že jsem člověkem, synem hříšníků. Osobně tedy považuji první variantu chápání práva za správnou, nechť však každý sám posoudí. Nikdo tedy nemůže být povinen pomáhat. Nejednalo by se tak už o pomoc, ale o porušení práva pomáhajícího.
Presumpce neviny představuje podobný příběh. Pokud příjmeme možnost presumpce viny, všichni jsme náhle vini ze všeho, v čem jsme jasně neprokázali svoji nevinu.
Komentáře
Okomentovat