Subjektivita ohrožení

"A co když si v tý anarchii postaví můj soused jadernej reaktor?"

Jde někdy říct o něčem, že je to jednoznačně špatně?

Anarchokapitalistická etika sice říká, že je špatné krást, ale samotný vznik vlastnictví mi nepřipadá jednoznačný. Obvykle je to ok, protože samotná poučka, že krást je špatný, vyřeší naprosto drtivou většinu reálných případů. A ty ne jednoznačné  jsou obvykle předmětem akademických diskuzí, spíš než reálným problémem. Samotná představa, že máme mít aparát s odpovědí na všechno je možná chybná

A nyní konečně k příkladu s jaderným reaktorem. Pokud si soused postaví jaderný reaktor, podle anarchokapitalistické etiky mu v tom nemůžete bránit, pokud vás nijak nepoškozuje. Může vás ale poškodit už tím, že si něco postaví? Něco, co nevypouští žádný emise ani vám nepřekáží  ve výhledu?

Poškození nemusí být fyzické, ale klidně pouze pravděpodobné.

Jako kdybych na vás vystřelil koltem, ve kterém byl pouze jeden náboj.  I kdyby se vám nic nestalo, tak jsem vás reálně ohrozil. A za samotnou hrozbu byste mě možná hnali před soud. Stejně tak i samotnou výstavbou jaderného reaktoru se můžete cítit v ohrožení a tím být poškozeni.

Poškození nemusí být ani pravděpodobné, ale pouze domnělé.

Můžeme jít ale ještě dál. Co když jsem v té zbrani neměl ani jeden náboj? Byl bych potom zákonitě zproštěný viny? I to, že jsem vás vyděsil může být chápáno jako újma.  Pokud vám budu tedy klidně pouze tvrdit, že stavím vedle vašeho pozemku jaderný reaktor, tak se tím můžete cítit poškozeni.

Hodnota statků je jak známo subjektivní. Proč by se stejný princip nevztahoval i na vnímané poškození?